Cisterciácký klášter Osek

Na panství v Oseku se jich ujal významný šlechtický rod Hrabišiců. Pod ochranou tohoto rodu začal osecký klášter rychle prosperovat. Jedním z jeho nejslavnějších období se stala 30. léta 13. století.

Osecký klášter prožíval zprvu bouřlivý rozkvět. Poté přišla léta úpadku. Na konci 40. let 13. století byl klášter napaden vojsky Přemysla Otakara II., který chtěl svému otci Václavu I. zamezit přístup k materiálním a finančním zdrojům. Roku 1278 byl klášter vypleněn braniborskými vojsky. Husitská vojska napadla klášter v roce 1421, kdy husité klášter vypálili. Klášterní majetek si postupně přivlastňoval Zikmund Lucemburský. Roku 1429 byl klášter znovu poničen a mniši povražděni.

Rozebírání majetku oseckého kláštera pokračovalo až do roku 1580, kdy byl na popud Rudolfa II. klášter zrušen. Zrušení kláštera bylo anulováno v roce 1614 papežem Pavlem V. a dne 4. 7. 1623 byl vydán dekret, který nařizoval vrátit klášter v Oseku zpět cisterciákům. Ve skutečnosti byl klášter vrácen řádu až 17. 5. 1626. Od tohoto roku začal klášter získávat zpět svoji slávu, která se naplno rozvinula v 18. století –  tehdy proběhla přestavba konventu a kostela. O tento rozkvět kláštera se zasloužili dva z nejvýznamnějších opatů kláštera – opat Laurencius Knittl zvaný Scipio a opat Benedikt Littwerig.  V letech 1712–1718 nechal Littwerig provést litoměřickým stavitelem italského původu Octaviem Broggiem přestavbu kláštera do té podoby, v jaké je dnes. V době působení těchto dvou osvícených opatů byla založena například lékárna, hospitál, manufakturní výroba a klášterní zahrady ve stylu francouzských zámeckých zahrad.

Po roce 1945 museli cisterciáci, jako už několikrát v minulosti, klášter opustit. Vystřídali je salesiáni, kteří zde svobodně pobývali až do roku 1950, kdy celý komplex zabral stát a zřídil zde internační tábor nejprve pro 230 mnichů, kněží a noviců, kteří byli průběžně odváženi do různých věznic na nucené práce – např. do Příbrami nebo Jáchymova, do uranových dolů. V roce 1954 zde byl zřízen charitní domov pro 300 řeholních sester, které pocházely ze šesti různých řeholních řádů. Ty v oseckém klášteře pobývaly až do roku 1993, kdy se mohly navrátit do svých mateřských klášterů.

Cisterciáci se do Oseka vrátili už v roce 1989, ale oficiálně získali klášter zpět až v roce 1991, kdy se stal opatem Bernard Thebes.

V roce 1992 se v klášteře konal 14. světový kongres Asociace sv. Benedikta, patrona Evropy. Při té příležitosti byl založen Kruh přátel kláštera Osek. Jeho členové pocházejí z celého světa a mají jediný úkol – ze všech sil a jakýmkoli způsobem pomáhat oseckému klášteru, aby i další generace mohly posedět ve stínu klášterních zdí s pohledem na lidské dílo, které přetrvalo věky.

Současná situace

Klášter patří do Kongregace Nejčistšího srdce Panny Marie, v jejímž čele stojí cisterciácký klášter Sostrup v Dánsku. Poslední opat Bernard Thebes zemřel v roce 2010 a po zádušní mši byly jeho ostatky uloženy do klášterní krypty. V současné době je klášter bez mnišského konventu, velké opravy jsou financovány státními dotacemi, žije také z milodarů a slouží jako kulturní a turistické centrum. Od roku 1995 je klášter Národní kulturní památkou.